Ano, už vím - to ticho, které se vnořuje do mé mysli, a já cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Odkrývám deku a vklouznu do bačkor u postele. Ze židle beru župan a při jeho navlékání se pokradmu blížím k oknu. Vzhlédnu k noční obloze. Ze tmy na mě mrkají hvězdy. Pohlédnu na tmavou zahradu a snažím se najít příčinu nepříjemného ticha. Nic. Otáčím se a vycházím s pokoje. Seběhnu po schodech a beru za kliku domovních dveří. Přebíhám dvorek a cítím na svých nohách studenou rosu, jak stéká ze stébel trávy. Vybíhám na starý povodňový val na konci zahrady, který tu stál už za třicetileté války. Táhnul se od hradebních věží starého zámku ze středu města až ke Kunětické hoře. Z druhé strany valu cítím chlad přicházející z luk a polí mířících ke slepému rameni řeky Labe. Chci se otočit a vrátit se do bezpečí domovních zdí. Nevím, co mě tak táhlo kupředu. Pociťoval jsem strach, ale i neodolatelnou touhu, která byla stále silnější.

Přelézám plot a seskakuji do studené trávy na pokraji louky. Nalevo přibližně tak tři sta metrů se rozprostíral malý lesík, kam jsem si chodíval hrávat za mých školních časů. Ve vysokých korunách starých dubů odpočívali kohouti bažanta, a já si vzpomněl na vyprávění otce, který je tam kdysi chodil lovit na zrní máčené v kořalce. Bez výstřelu či jiné aktivity stačilo jen počkat, až se nazobou a pak přijít a posbírat nemotorné opeřence. Prý tak získávali drahocenná péra na indiánské čelenky. Při té vzpomínce se neubráním smíchu. Představím si ubohého bažanta, který se probral z malátnosti a zjišťuje, že přišel o všechnu svou pýchu.

Stojím na okraji obilného lánu a dívám se do dáli. Připadám si jako náměsíčník a rozhlížím se kolem sebe. K čertu, co já tady dělám uprostřed noci? Znovu mě polije studený pot. Zvednu hlavu k noční obloze a dívám se na známá souhvězdí. Vybavuji si jejich jména. Malý vůz, Velký vůz a nejjasnější hvězda Polárka neboli Severka. Náhle si všimnu jiné jasné hvězdy, kterou jsem předtím neviděl. Snažím se vzpomenout, jestli tam byla i včera. Ne. Určitě ne. Mám pocit, jako kdyby byla o něco větší. Ne, to není pocit, opravdu se zvětšuje! Snažím se odhadnout vzdálenost, ale pokud nevím, jak velký je předmět, jsou veškeré odhady nanic.

Pak se mi v hlavě rozsvítí - vždyť nebliká, no jasně. Tenhle předmět už musí dávno být v naší atmosféře. Světlo, které přichází z vesmíru, se při průniku vrchní částí atmosféry láme, což zapříčiňuje, že pozorovatel ze země vidí hvězdy blikat. Předmět se zdál veliký jako nafukovací balon, co si s ním děti hrají u bazénu. Pak zvětšování ustalo a on jen tak visel na obloze. Občas jsem uviděl duhový odraz, který se objevoval ve stejných intervalech. Podle toho jsem usoudil, že rotuje kolem své osy. Poté se rotace začala zpomalovat, až se úplně zastavila. Mírně to začalo měnit barvu do červena s nádechem modré na okrajích. Od středu se začaly tvořit černé nitky, které se zvětšovaly. Náhle - ani jsem to snad nepostřehl - to vybouchlo bez jakéhokoliv zvukového efektu. Napínal jsem uši, jestli snad něco nezaslechnu, ale stále nic. Čekal jsem tedy, kdy to aspoň začne padat k zemi. Nic. Stále to viselo ve vzduchu a já s úžasem sledoval, jak se z jednoho balonu na obloze objevilo sedm malých. Zaznamenal jsem pohyb. Každá koule se rozletěla jiným směrem takovou rychlostí, že to člověku vyráželo dech. Jen ta prostřední stále setrvávala na svém místě. Opět začínala nabývat na objemu. Ani jsem si neuvědomil, že během pozorování předmětu jsem vstoupil do pole s obilím a s pohledem upřeným stále tím směrem jsem zacházel stále hlouběji.

Zarazil jsem se a podíval kolem sebe. Otočil jsem se a přes přítomné šero se pokoušel najít známou zahradu. Nic jsem však neviděl. Mou pozornost znovu přitáhl neobvyklý úkaz na obloze. Vyděšeně jsem ustoupil o krok zpět. Teď jsem to věděl s jistotou: předmět se nezvětšoval, ale velmi rychle blížil ke mně. Vykřikl jsem a snažil se utéct. Nešlo to.

Nohy vypověděly službu. Bylo to, jako bych vrostl do země. Zachvátila mne panika a já se nezmohl na nic jiného, než že jsem zavřel oči a zakryl si je roztřesenými dlaněmi v očekávání blížícího se konce. Uběhla nějaká chvíle a já necítil žádný náraz ani zvuk padajícího předmětu z výšky. Pomalu jsem sundával ruce dolů a otevíral oči. Byl jsem tak překvapen, že mé ruce zůstaly na půli cesty a já vypadal tak trochu jako socha, která o něco žádá. Tak třicet metrů od místa, kde jsem stál, se ve výšce deseti metrů nehybně vznášela koule velikosti fotbalového míče. Svítila mléčnou barvou, ale nebylo vidět, zdali je dutá. Nevím, jak dlouho jsem ji pozoroval, než přišla změna a její barva se změnila na duhově fialovou. Pomalu se začala otáčet kolem své osy a postupně se její rychlost zvyšovala.

Pocítil jsem jemné mravenčení po těle. Koule začala pomalu klesat. Když byla tak metr nad obilnými klasy, všiml jsem si pohybu v obilí. Vypadalo to, jako by se zlehka propadalo. Koule mezitím dosáhla výšky klasů a tam se zastavila. Jen rotace trvala. Byl jsem tak uchvácen tímto jevem, že jsem si ani nevšiml, že můj strach zmizel. Koule se znovu dala do pohybu. Začala pomalu opisovat kruh a každým obtočením okolo středu se mírně od něj vzdalovala. Se zatajeným dechem jsem pozoroval, jak si klasy spirálovitě ulehají. S každým přiblížením jsem v těle pociťoval jakousi lehkost.

V poli mezitím vznikl asi dvacetimetrový kruh, po jehož obvodu stále rotovala koule. Náhle se v bodě nejbližším ke mně zastavila a pomalu se přesunula zpět na střed, z něhož začala. Váhu svého těla jsem již necítil a tak mi ani nepřišlo, jak jsem se začal přibližovat ke kouli. Lehce jsem se vznášel pár centimetrů nad zemí a stále se přibližoval. Asi metr od koule jsem se zastavil a mohl si na ni skoro sáhnout. Po těle mi bylo strašně příjemně. Necítil jsem žádný strach či obavy. Země pod námi se začala pomalu vzdalovat a já si mohl konečně prohlédnout výtvor z výšky. Kružnice vytvořená z ulehlého obilí, krásně do detailu - tak precizně poskládaného přes sebe a přitom jediný klas nebyl zlomen. Viděl jsem také zmenšující se noční město ozářené pouličním osvětlením.

Stoupání ustalo a já uviděl zbylé koule, jak se přibližují. Náhle mně obklopily a já zůstal mezi nimi. Uviděl jsem, jak se protahují a vzájemně se spojují do jediného celku. Vznášel jsem se uvnitř koule a stěna mléčně zářila. Nikde ani vidu po otvoru či trhlince, kudy bych mohl pohlédnout ven. Jako by mi kdosi četl myšlenky, spodek pode mnou zprůhledněl a já zahlédl už jen vzdalující se planetu Zemi. Náhle se vše protáhlo. Záblesk. Má poslední myšlenka… snad se ještě vrátím...